O osobních bankrotech a výkonu ekonomiky

Naši zemi zmítá ekonomická krize. Ale ne vše jen klesá, naopak tu máme ukazatele, které jdou - bohužel setrvale - nahoru. Například osobní bankroty. Jen u nás v Plzeňském kraji jich bylo za říjen letošního roku 156.

 Bývaly doby, kdy žádné osobní bankroty nebyly a insolvence se týkala pouze podnikatelů. Tento nástroj zavedla do právního řádu až Topolánkova vláda roku 2008. Nemyslím si, že to byl špatný krok, ačkoliv takovými tehdejší kabinet doslova překypoval. Člověk totiž může udělat chybu – například ručit příteli či půjčit dospělým dětem na rozjezd podnikání, a být poté podveden.

 Stejně tak jsou mezi námi jedinci, kteří jsou prostě lehkomyslní, propadnou hazardu a podobně. Pro oba typy dlužníků může představovat osobní bankrot účinné řešení, které naše legislativa před rokem 2008 prostě nenabízela. Výše uvedeným skupinám lidí pak odpovídaly i počty – v letech 2008 až 2010 šlo o desítky obyvatel našeho kraje. V roce 2011 se už ovšem osobní bankrot dotýkal 911 nešťastníků a letos je to hodně přes 1000 (údaj z října). Navíc, už dávno nejde jen o naivní ručitele či gamblery, a už to nejsou ani lidé kategorie „working poor“, kteří jsou ideálními oběťmi lichvářských firem.

 Podle odborníků jsou ohroženi i senioři, a také příslušníci střední třídy – tedy lidé finančně gramotní a donedávna solventní. Není těžké dovtípit se proč.

 Již delší dobu mne fascinují články jedné zde blogující ekonomky, která se tématem osobních bankrotů dlouhodobě zabývá. Její svět je totiž jakousi obdobou „finančního lesa Řáholce“, obydleného pohádkovými postavami. Můžeme zde potkat nezodpovědné dlužníky, kteří si se svými nevysokými platy pronajali na leasing luxusní automobily a postavili si na hypotéku paláce. V kontrastu s nimi jsou babičky, které sice topí klestím, ale moudří předkové jim zanechali desítky hektarů polí, shodou okolností u dálničního exitu.

 V reálném světě však žijí jiní lidé. Lidé, kteří nechtějí BMW X6 a vilu s věžičkou, ale normální důstojné bydlení. Jejich předkové jim přitom nezanechali hektary luk a polí, ale v nejlepším případě rodinný domek zralý na rekonstrukci. Častěji však jen docela ojetou Škodovku a leckdy ani to ne.

 A jelikož se musí bydlet, objeví se hypotéka. S dětmi se stane nutností i auto, protože starat se o jejich rozvoj většinou vyžaduje cesty do škol a kroužků.  Do toho jejich oblečení, školní pomůcky, alespoň jednou za rok dovolená… To vše by bylo bez problémů, kdyby tu ovšem nebyly ty vládní ekonomické hokusy pokusy. Ceny rostou, mzdy stagnují, a dříve vyrovnaný rodinný rozpočet je mírně deficitní.

 Zruší se tedy dovolená. Nicméně bydlet a jíst přestat nelze. Víc pracovat také ne, protože den má 24 hodin a duševní a fyzické kapacity člověka jsou omezeny. A tak se postupně v průběhu let stane z funkční rodiny rodina bankrotující.

 Tolik neradostná realita. Jaké je řešení?

 Jako komunální politik vím o lidech, jejichž „know-how“ je nadělat dluhy a pak je přesunout na někoho jiného – třeba na manželku (následně exmanželku) či společníka ve firmě. Setkal jsem se s řadou poškozených, přičemž výše uvedené podvodníky v našem kraji (pokud vím) spočítáte na prstech jedné ruky – jejich oběti už ovšem ne. Domnívám se proto, že by bylo třeba změnit zákony tak, aby se věřitelé a exekutoři museli více zajímat o toho, kdo dlužnou částku reálně „konzumoval“, než o toho, kdo byl jen příslovečný bílý kůň či naiva. Jsem si jist, že by to ulevilo nejen těm, kteří jsou v dluzích více méně nevinně, ale že o něco spokojenější by byli i věřitelé. Podvodníkům stojícím na začátku dluhů totiž bývá co zabavovat – na rozdíl od jejich obětí.

 Zásadnější je ovšem další zásah do pravidel hry. Je fajn, že se daří zvyšovat finanční gramotnost občanů, a že dnes už spousta lidí ví, co je to RPSN či kontokorent. Ale ruku v ruce s tím musí jít přísnější dohled nad trhem s nebankovními půjčkami, neboť RPSN 70% nemá v normální společnosti, označující se za vyspělou, co dělat.

 Třetím krokem (a opět o něco podstatnějším) je změna zákona o exekucích. O ní jsem už psal ZDE.

 Tím úplně nejzásadnějším krokem je však něco jiného – zvýšit výkonost ekonomiky a znovu odstartovat solidní hospodářský růst. Dokud se nepodaří tohle, můžeme mít všechny výše uvedené podvodníky za mřížemi, exekutoři mohou být korektní a profesionální, lichva přísně zakázána a občané mou být perfektně finančně gramotní - ale přesto všechno bude osobních bankrotů přibývat.