Řemeslo má v dnešních dnech ještě zlatější dno,než kdykoli před tím

Plzeňský kraj má už po mnoho let přídomek průmyslový. I přes mnohaletou tradici řemesla v průmyslovém odvětví se však i tady technické vzdělávání ocitá v kritickém stavu. Poptávka po technických profesích je nejen v regionálních podnicích značná, „fachmanů“ se však žalostně nedostává.

Dnešní systém vzdělávání v ČR napomáhá tomu, aby děti a mládež preferovaly studium na humanitně zaměřeních školách. Jejich cílem, stejně tak jejich rodičů, je získání manažerských pozic, které však současný pracovní trh příliš nenabízí. Málokdo z dnešních uchazečů o studia na netechnických středních školách si uvědomuje, že s největší pravděpodobností nezískají uplatnění na trhu práce ve vystudovaném oboru. To lze úspěšně doložit několika analýzami z poslední doby.

Od svého nástupu do funkce ekonomického náměstka města Plzně se o toto téma aktivně zajímám.  Začalo to podporou podnikatelského prostředí, tedy především zaměstnavatelů v Plzni a Plzeňském kraji. Cílem našeho snažení je zahájit spolupráci municipalit, které jsou zřizovateli školských zařízení, se zaměstnavateli.

Při různých diskusích, které jsem v poslední době absolvoval, zaznívá stále to samé: Podnikatel "brečí" nad tím, že nemá kvalifikovanou pracovní sílu. Absolvent zase nad tím, že po ukončení studia nenalezne práci.

Problém spočívá v myšlení naší společnosti. Rodič chce, aby jeho potomek dosáhl co možná nejvyššího vzdělání. Pokud se nepletu, tak od roku 1983 nám vrostl počet vysokoškolsky vzdělaných občanů trojnásobně. Pryč jsou ty doby, kdy rodiče preferovali pro své potomky řemeslnou výrobu.

Stejně tak lze konstatovat, že díky současnému nastavení systému vzdělávání a s ním souvisejícího financování školství klesá kvalita výuky. Každá střední škola je motivována především ekonomickou stránkou. Je tak preferována kvantita, tedy počet žáku na škole, před kvalitou výuky. To dokládá i fakt, že na většině středních škol s maturitními obory se dnes nedělají přijímací zkoušky.

Samostatnou kapitolou je pak jazyková vybavenost absolventů. Na nedostatečné jazykové znalosti uchazečů o studium si stěžují především vysoké školy.

Budou zase učební obory atraktivní?

Již dávno pominula doba, kdy bylo rozvíjeno učňovské školství. Jednotlivé obory zanikají, což dává velmi negativní impuls české ekonomice a politice zaměstnanosti u nás. Pokud nebudeme schopni udržet vývoj a výrobu, staneme se pouhými „distributory“ – montovny nejsou pro udržitelnou zaměstnanost řešením. Dříve narození řemeslníci s mnohaletou praxí odcházejí do důchodu a nikdo je nenahrazuje.

Když jsem v roce 1991 nastoupil do Škodovky, bylo automatické přidělit řemeslného eléva „ostřílenému fachmanovi", který se stal zárukou, že si firma vychovává šikovného pracovníka s dobrými návyky. Předávání zkušeností v technických oborech je nutností, ale obávám se, že je v dnešní době už téměř nemožné, protože praktiků s mnohaletou zkušeností v oboru dramaticky ubývá. 

Máme řešení?

Žádné řešení není samospásné a nezachrání technické vzdělávání okamžitě…

V první řadě musí dojít k propagaci a popularizaci řemesla a technických oborů, je nutné navrátit řemeslníkům úctu a čest, které se historicky těšili.

Dle odborníků by k prvnímu kontaktu dítěte s řemeslným oborem mělo dojít již v šesté třídě základní školy. V osmé třídě by pak měla nastoupit cílená osvěta a propagace orientovaná nejen na samotného žáka, ale také na jeho zákonné zástupce. V této otázce musí dojít k propojení a spolupráci úřadů práce, krajských úřadů, jako zřizovatelů středních škol, a měst, jako zřizovatelů základních škol, s podnikatelskou sférou.

Z dostupných sociologických průzkumů vyplývá, že největší obavu mají respondenti ze ztráty zaměstnání. A právě tento strach se může stát záchranou pro technické vzdělávání a řemeslné obory, které se v současnosti potýkají s obrovským nedostatkem žáků. Protože právě technické obory jsou schopny garantovat další uplatnění studenta na trhu práce.

Když se chce, jde to!

Nedílnou součástí plánu na záchranu technického vzdělávání u nás jsou stipendijní programy. Nejde o jednoduché řešení, ale z naší zkušenosti víme, že je realizovatelné. Zářným příkladem je střední škola v Tachově, která ve spolupráci s místními podnikateli založila před mnoha lety sdružení, jehož cílem je pomocí stipendií motivovat žáky ke studiu technického oboru, který si daný podnikatel vydefinoval. Spolupráce školy s podnikateli funguje zejména ve dvou rovinách: ve finanční podpoře studentů a v oblasti zkvalitňování zázemí školy (vybavení přístroji a stroji). Stejně tak je prostřednictvím tohoto sdružení plánováno a realizováno umisťování žáků do firem formou stáží či povinných praxí.

Výsledkem takové fungující spolupráce pak je spokojený student, který po ukončení školy získal zaměstnání a konkurenceschopný podnikatel, který získal připraveného zaměstnance.

Pro každý region taková fungující spolupráce znamená zvyšování počtu aktivně působících zaměstnavatelů - podnikatelů, kteří produkují tzv. vyšší přidanou hodnotu. Plzeňský kraj má pro toto řešení ideální podmínky. A teď už nejde jen o průmyslovou historii, kdy se zde vymyslela řada skvělých technických věcí, které jsme tu dokázali nejen vyrobit, ale i prodat, ale i dlouholeté úspěšné působení Západočeské univerzity či existence Vědeckotechnologického parku zřizovaného městem Plzeň.

A tak mi nezbývá než si položit otázku: „V čem je problém?“ Vím, že vše nevyřešíme za jeden rok, ale stojí to za to!