Malé adventní zamyšlení

V nějaké podobě to známe asi všichni – nenecháme se jenom unášet životem, ale snažíme se jej aktivně prožívat a spoluvytvářet podobu světa, ve kterém žijeme. Ne vždy se nám daří. Člověk pak náhle udělá chybné kroky, vytlouká klín klínem. Ptá se sám sebe, proč mu nejde to či ono, sám sebe nepoznává (kam zmizel úsměv a nadhled?) V takovém okamžiku je vhodné zastavit se, zklidnit se a začít „rozjímat“. Čas předvánoční, čas adventu je pro to vhodný a potřebný.

 Může se nám to nelíbit, ale jako „moderní společnost“ či „Česká republika“ nejsme tak říkajíc v pohodě. Právě naopak – atmosféra je čím dál nervóznější, dusnější, internet začíná přetékat revolučními prohlášeními a novodobí spasitelé už se začínají řadit do fronty. „Král Karel“, šašek Žito 44, čestní a zásadoví miliardáři…

 Musím ještě jednou opakovat, co už jsem řekl. Nejlepší reakcí na všechno tohle je totiž opravdu pohodlně se posadit, nalít si skleničku něčeho dobrého, ponořit se do vzpomínek a v klidu popřemýšlet o životě, o společnosti i o tom, kam vlastně směřujeme. Do nového roku pak vykročíme mnohem lépe, a spokojeněji.

 Možná namítnete, že to nejde. Že naši společnost vede vláda přímo do ekonomické záhuby. Ale právě proto je nutné oprášit staré vzpomínky. Neříkám, že Nečasův „kabinet vládních krizí“ je nějaká výhra. Není, ale zažíváme něco takového snad poprvé?

 Byli například politici prvních polistopadových vlád lepší, než jsou ti současní? Nebo komunističtí papaláši? Vzpomínáte si ještě na postavy jako Jakeš, Štěpán či Lenárt? Při všech výhradách k současné vládě (a ty moje by vydaly na knihu), byly tyto kabinety výrazně horší.

 Ale přesto… Dovedete si představit, že by někdo vylezl na podzim 1989 na tribunu, prohlásil, že je kejklířem, a že ublíží každému, kdo se dotkne „krále králů“? Nebo by to udělal v první polovině 90. let v televizním studiu? Souhlasíte, že tenkrát bychom se takovému člověku všichni vysmáli? Tak proč ho bereme vážně teď, když jsme o dvacet let starší a zkušenější?!

 Možná namítnete, že naší společnosti nyní chybí vize. A opět se nelze nezeptat: Nechtěli jsme náhodou v roce 1989 dohnat západ a vyrovnat se životní úrovní třeba Skandinávii? Pokud si dobře pamatuji, tak chtěli! Nevšiml jsem si přitom, že bychom měli vymahatelnost práva jako v Británii či švédský sociální stát, nemluvě o německých silnicích, či institucích jako Cambridge. Ať se podívám, kam chci, vidím fůru práce. Hodně věcí se povedlo, ale je stále více toho, co ještě musíme udělat… Nikdo však snad neočekával, že nám ten ráj na zemi vytvoří EU bezplatně a na klíč…

 Chtěli jsme občanskou společnost? Chtěli? Tak co nám brání nyní, dvacet tři let po revoluci, také být skutečnou, emancipovanou občanskou společností. Jsem podnikatel a nelíbí se mi výše DPH? Co mi brání se ozvat? Jsem pedagog, lékař a nejsem spokojen s výší své mzdy? Mohu se přece ozvat tak jako například moji slovenští kolegové.

 Vadí nám rostoucí zadlužení rodin, drsné praktiky exekutorů či vymahačů? Tak dejme hlavy dohromady a vymysleme nějaké řešení, které by jak saturovalo oprávněné požadavky věřitelů, tak by nelikvidovalo dlužníky a nesnižovalo by jejich lidskou důstojnost.

 A takhle bych mohl pokračovat dlouho…

 Chci ale na těchto příkladech demonstrovat něco jiného – dejme si k letošním Vánocům společně ten nejkrásnější dárek. Vraťme do naší společnosti elán a optimismus!

 Ať se příští rok můžeme pustit do práce – snažit se být ve svých oborech dobří, vysmát se falešným mesiášům, v rámci standardních demokratických mechanismů nahradit všeobecně neoblíbené politiky jinými, kteří jsou na tom odborně i morálně lépe… Tedy podtrženo sečteno, snažit se udělat ze světa lepší místo.

P.S.: Budu se snažit