Kalouskův systém

V parlamentní demokracii existují v zásadě tři možné ekonomické systémy. Ten první je pravicový, který se vyznačuje nižší mírou zdanění a přerozdělování a minimalizací role státu. Například v USA jej reprezentují Republikáni, v Německu CDU-CSU. Druhý je levicový, jeho specifikem je vyšší míra zdanění, přerozdělování a klíčová role státu. V roce 2012 pak v ČR vzniknul systém Kalouskův, který kombinuje nevýhody obou předchozích.

  Miroslav Kalousek sklízí kritiku ze všech stran. Poslední dobou také zprava. „Dnes ráno jsem se probudil a s překvapením jsem zjistil, že mi vládne autentická sociální demokracie. A to jsem si nějak nevšiml, že by včera proběhly mimořádné volby do Sněmovny…“, povzdychl si například rentiér a pravicový glosátor Miroslav Macek nad posledními daňovými návrhy z dílny ministerstva financí.

 Musíme přitom počítat s tím, že bude tento „bonmot“ zaznívat znovu a znovu, pokaždé když pan Kalousek přijde s nějakým novým „opatřením“. Je to přitom zásadní omyl.

 Sociální demokracie vnímá stát jako spravedlivou a solidární společnost, jejímž základem jsou rovné šance pro všechny. A tohoto cíle chce dosáhnout postupnými spravedlivými reformami.

 A to je právě to, co panu Kalouskovi fatálně chybí. Upozornili na to už mnozí – naposledy pravicový ekonom Luděk Niedermayer. Ten pro Hospodářské noviny napsal: „Změna musí stát na postupném a dobře realizovaném plánu. Místo toho vidíme pro ekonomiku nepříznivě razantní omezení státních investic (se značným dopadem do růstu a zaměstnanosti) a hledání "rychlých" úspor i za cenu nepromyšlených, či dokonce věcně špatných kroků. Obé vytváří nestabilní prostředí.“

 S panem Niedermayerem se ve všem neshodneme, ale v tomto případě bezesporu uhodil hřebík na hlavičku. To totiž není názor, ale fakt, který vidí všichni kromě pana Kalouska. Jistě – pokud nejsou peníze, je nutné šetřit. Ale státní investice mají svoji nezastupitelnou roli v ekonomice a vážou na sebe stovky firem a statisíce pracovních míst. To, jestli je máme z dlouhodobého hlediska omezovat či ne, by mělo být předmětem politické debaty. Ovšem ve světě podle Kalouska je možná jen jedna cesta – okamžitě škrtat. Jenže pokud nechce nechat další tisíce občanů padnout do pásma chudoby, neušetří a pouze se mu přesunou výdaje z jedné kapitoly rozpočtu do druhé a zpomalí tak ekonomický růst na léta dopředu. Co myslíte, budou zahraniční firmy raději investovat v zemi s dokončenou, nebo nedokončenou infrastrukturou? Na to, že to jde, se přitom můžeme podívat – například - do Slovinska.

 Dalším, neméně klíčovým problémem, jsou daně. Opět se mění sazby DPH a daně z příjmu, nově se zavádí tzv. uhlíková daň nebo daň z vína… Pro investory je přitom důležité, jak jsou daně vysoké, to bezesporu. Daleko důležitější však je, aby byly stabilní a předvídatelné.

 Běžná návratnost investice je pět let a výš. Je proto logické, že než investuji anebo třeba začnu podnikat, spočítám si vše potřebné. Takový výpočet vypadá zhruba takto:

I=P-N x T a

N=Z+M+Mz+D

 I je přitom nutná velikost počáteční investice, P příjmy, N celkové náklady, Z náklady na zázemí, stroje a logistiku, M materiál, Mz mzdové náklady a D daňové náklady. A teď pozor – za šafářování pana Kalouska na ministerstvu nelze uspokojivě odhadnout (natož dokonce stanovit) D, Mz, nyní nově M (uhlíková daň) a nejspíš ani Z. Takže našemu investorovi či budoucímu podnikateli nezbývá, než spočítat minimálně tři čtyři varianty výše své investice nebo půjčky, kterou si chce vzít od banky. Anebo se také na všechno lidově řečeno vykašlat. Co to v obou případech udělá s hospodářským růstem je přitom nabíledni. Jediné, k čemu to povede, jsou opět jen léta stagnace a snižování životní úrovně nás všech.

Spolu s pravicovými ekonomy a novináři, či naopak s odboráři a občanskými aktivisty říkám děkuji, nechci. Nechci žít ve státě, který má švédské daně, americké sociální výdaje, francouzskou byrokracii, středoamerickou policii a německé platy vysoce postavených politiků a úředníků. A co vy?